Dole v dole

Je brzy ráno, lehce pod nulou, a my s cyklohelmami na hlavě a čelovkami míříme do budovy pod těžní věží. Za pár minut nás odtud spustí výtahem půl kilometru pod zem. Na start závodu.

Jsme kdesi uprostřed Německa, konkrétně v Durynsku, u již vytěženého solného dolu ve vesnici Merkers. Němci jsou lidé praktičtí, takže opuštěný důl ani nezasypali ani nezatopili, udělali z něj zážitkový prostor pro nejrůznější akce, poznávací, kulturní i sportovní. My sem třeba jdeme běhat.

Fronta na kontrolu výbavy. Povinná je helma, čelovka a startovní číslo

Půlmaraton půl kilometru pod zemí přesně zapadá do toho, co teď rádi děláme. Nehoníme se za minutami a vteřinami, nejde o rychlost, jde o zážitek. Závodu jsem si všiml už začátkem loňského roku, to už ale měli vyprodáno, takže jsem účast musel o rok odložit. A ještě štěstí, že jsem kompulzivní plánovač. Zjistil jsem si kdy tu spouštějí registrace a dokonce jsem si na ní přivstal. Vyprodáno bylo během tři dnů. Pravda, na maraton byla volná místa poměrně dlouho, ale to by bylo přeci jen zu viel, jak tady říkají. 

Výdej startovních čísel tu probíhá stejně jako na jakémkoliv jiném závodě. Pak začínají odlišnosti. Kontroluje se povinná výbava. Tou je helma a nabitá čelovka nebo jiné svítidlo. Pak jdeme do fronty na výtah. Není to žádný prosklený výtah s ambientní hudbou jako v obchodních centrech, je to ten pravý klecový hornický. Cesta dolů do dolu trvá něco přes minutu a zaléhají přitom uši, mění se tlak.
Z výtahu jdeme po schodech k náklaďákům.

Ano, na start závodu se dá dostat lecjak. Občas pěšky, jindy autem, někdy městskou hromadnou dopravou, už jsme párkrát jeli i na kole a jednou dokonce lodí. Tohle je poprvé, co se na start dostáváme výtahem a na korbě náklaďáku.
Hlavní podzemní sál je jinde než výtahy, takže tu návštěvníky sem a tam převáží nákladními auty. Je to silný zážitek. Chodby nejsou o moc vyšší a širší než samotné auto a řidiči mají spoustu praxe, takže to dost švihají. Kdyby si někdo z nás na korbě stoupl nebo příliš vystrčil ruku, opravdu vážně se zraní. 

Řítíme se na start

Centrum závodu je v hlavním sále tohoto dolu. Je to poměrně velký prostor s několika stovkami židlí. Dvě z nich si obsazujeme a jdeme si to tu prohlédnout.

Je tu teplo, respektive není tu zima ale celkem příjemných 21 stupňů.  Vzduch není zatuchlý, ale příjemně se hýbe. Není tu o moc víc než pódium (občas se tu konají podzemní koncerty), záchody (toiky), malý bar kombinovaný s prodejnou suvenýrů a spousta židlí. A zbytky těžebních strojů.

Ano, kolem nás je těžko uvěřitelných 4600 kilometrů štol. V tom se opravdu nechcete ztratit. Nás se naštěstí týká jen asi 3,5 kilometru z nich, které absolvujeme sedmkrát, čímž nakroužíme něco přes 23km. O to aby to nebyla nuda se stará především profil trati. Kromě prostoru startu a cíle zde totiž není žádná rovina. Štoly máloky vedou vodorovně, je to pořád nahoru a dolu. Dohromady nastoupáme a naklesáme víc jak 400 metrů.

Připraveni

Krátce před startem organizátoři předvedou pěknou světelnou show, pak se poměrně dlouho německy mluví, čemuž nerozumíme, asi bezpečnostní instrukce, a vybíhá se.
Od začátku je jasné, že tohle bude těžké. Hned za první zatáčkou začíná kopec. Což o to, vyběhnu ho celkem svěže, jenže je to jen jeden z mnoha a jsem jen v prvním okruhu ze sedmi. Dnes to nebude o tempu.
Začátek je samozřejmě v davu, ale chodby jsou dost široké a běžců není až tak moc, takže nás nic neomezuje a nemáme pocit stísněnosti. Pro klaustrofobiky to však není. Čelovky tu dávají smysl. Chodby jsou osvětleny tak jak to v dolech bývá, třeba jednou zářivkou na nějakých 20 metrů, což opravdu není na čtení a pod nohy si také nevidíte.

Krátce po startu

Z naší běžecké trasy vedou každou chvíli odbočky do bočních štol, vždy přepažené páskou a často i hlídané organizátory. Nikdo tu nestojí o to, aby se jim běžci zatoulali, ideálně by to mělo být tak, že počet lidí, které svezli výtahy dolů odpovídá počtu lidí, které pak vyvezou nahoru.
Okruh má jen asi 3,5 kilometru, ale subjektivně máte pocit, že jste uběhli o dost víc. V každém okruhu je dvakrát k dispozici voda. Být to venku, jistě bych jednu z nich vynechával, ale tady ne. Jsme v kopcích, potíme se a jak je tma a kolem nás neubíhá krajina, máme pocit, že běžíme dlouho.

Ve světle čelovky se mi před očimá míhá lesklý prach a ve stěnách okolo se jasně třpytí krystalky, nejspíš solné. Hezké, ale rychle se to okouká. Na vícekolových závodech obvykkle zaměstávám hlavu propočty jak daleko už jsem (pětina, čtvrtina, třetina, polovina, dvě třetiny...), tady ale rychle zjišťuji, že s prvočísly 3 (+- délka okruhu), 7 (počet okruhů) a 23 (celková délka závodu) toho moc nenadělám.
Od čtvrtého okruhu začínám některé kopce vycházet. I občerstvovací stanice jsou dobrá příležitost, jak ulevit nohám. V pátém okruhu si říkám "tenhle kopec už jen dvakrát", v šestém "tenhle kopec už jen jednou", v sedmém "už jsem tu naposledy".
Konečně je přede mnou seběh do cíle a mám podzemních 23km za sebou.

Můj finiš...

 

Závod končím zcela vyčerpaný, ale pozitivně naladěný, stálo to za to. Sundám mokré tričko, obléknu mikinu a jdu čekat na Angeliku.

Je to zvláštní, byť máme oba pocit, že jsme se ploužili a částečně to odchodili, skončili jsme v první polovině výsledkové listiny. Zas tak špatně na tom nejsme.

Pravda, tohle nebyla akce, kde bychom si ověřili, jak na tom skutečně běžecky jsme. A když nad tím tak přemýšlím, v podobném, tedy spíš zážitkovém duchu se ponesou i naše další plánované závody.
Jak jsem psal výše, o honění vteřin už nám nejde. Hlavně se nezastavit, dokud se udržíme v běhu, žijeme.

Na korbě cestou zpět k výtahu

Pozávodní valentinská večeře

Po slabším roce s nadějí do nového

 Je to tak, uplynulý rok 2024 z běžeckého hlediska za moc nestál. S o to větší nadějí vyhlížím ten nový.

Příčin je celá řada. Proberme si je postupně:

1. Zdraví

Sice se mi (klepu na dřevo) i nadále vyhýbají zranění, ale o to víc loni bylo podezřelých rýmiček/chřipek/covidů. Přinejmenším jednou v únoru a jednou v listopadu. Po mnoha letech, kdy jsem byl oprávněně hrdý na silnou imunitu a tyto věci se mi zcela vyhýbaly, je to dost nepříjemná změna. Buď se změnilo okolní prostředí a ve vzduchu je toho víc, nebo se zhoršila má imunita, nevím. Rozhodně tomu nepomáhá ani můj hloupý přístup "Když už nemám horečku, tak můžu jít běhat". Vždy si tím prodloužím rekonvalscenci o dalších pár týdnů.

Ale život mi nekomplikovaly jen tyto "klasické" nemoci, ale i banálnější nachlazení, kvůli kterým jsem loni přišel minimálně o dva závody, a to záříjové Běchovice a prosincové Polsko. Asi budu muset něco změnit.
V ideální formě nejsem ani teď a i proto do Novoročních Počernic nejdu naplno, ale budu ctít název "Poklusem do Nového roku" a trasu jen odklušu Angelice po boku.

Zatímco před rokem jsme na startu měli kolem deseti stupňů, dnes je na nule a trasa místy řádně klouže. Kdybych běžel naplno, asi by to mohl být problém, v klusu to až tak nevadí.

2. Jiný sport

Ale abych si zde jen nestěžoval na nepřízeň osudu - méně běžeckých kilometrů a slabší forma jsou i důsledkem toho, že jsem často před během upřednostňoval jiné aktivity, například kolo. Za loňský rok mám naježděno 1900 kilometrů, což je asi rekord. Z velké části je to o ježdění do práce, přičemž když jedu na kole do práce a z práce (30 km), tak už ten den pochopitelně nejdu běhat. Loňský rok byl asi první, kdy mám víc naježděno než naběháno. A protože se s Angelikou věnujeme i několikadenním dálkovým cyklovýletům, na běhání zkrátka zbývá méně času.

3. Energie

Nic naplat, snažím se žít aktivně a dopřávat nám dostatek zážitků, na ty člověk ale musí vydělávat a práce stojí spoustu energie. Té navíc asi ubývá i s věkem. A tak občas zkrátka jen odpočívám a věnuji se pasivním zábavám. 

A jak se mi tedy loni vedlo na závodech? V březnu, krátce po mém únorovém covidu, jsme si zajeli běžkovat do Švýcarska, což byl z mnoha důvodů zvláštní zážitek, zvlášť v tom, že původně mělo jít o půlmaraton, ale vlivem zkrácení trati kvůli oteplení z toho byla sotva polovina.
Následně jsme běžky vyměnili za běžecké boty a dali si dva půlmaratony v Čechách, Vysoké Mýto a Přibyslav. Výsledky byly dle očekávání průměrné, jarní kilometry zkrátka chyběly.

Druhou polovinu roku jsme zahájili zážitkovým výletem do Irska na ostrov Achill. Závod jsme si tam zaběhli krásný, ale čas byl ještě slabší než na jaře. Zde je ale na vině i trať, závod byl dost kopcovatý. Poslední prázdninový den nás pak zastihl v Chomutově, kde jsme si dali místní městský půlmaraton. Z něj jsme odjížděli opravdu nadšení, a o náš výkon zde vážně nešlo. O ten jsme se v srpnu na dost technické trati ani nesnažili. Následovala dovolená ve Španělsku, po které se mi potvrdilo, že mi nesvědčí přesuny z horka do chladu - zdraví mě nepustilo na start Běchovic. Chuť jsem si spravil v říjnu, kdy se mi celkem povedl půlmaraton v Třeboni. 

Co si tedy přát do Nového roku, když už ho tradičně trávíme na kopcovité počernické trase? Přát si víc zdraví je nyní jaksi aktuálnější než kdy jindy. Plánů na letošek máme dost a kdybychom je museli rušit, dost by mě to mrzelo. Tak uvidíme jak vyzní článek, který sem napíšu přesně za rok, věřme, že bude pozitivnější.
Běhání zdrar a zdraví především!

Třeboň bez rybníků, zato s bublinkami

Letošní rok není běžecky ideální, to jsem psal už dříve. Zima a jaro byly zdravotně i běžecky nevalné, což vyvrcholilo jarním covidem. V duchu jsem letošek závodně odpískal a smířil se s tím, že půlmaratony budou zkrátka jen o účasti a zážitku, dobrý čas asi nezaběhnu. I tréninkové kilometry šly razantně dolů, o to víc jsem ale zařazoval kola nebo odpočinku.

Když jsem na jaře plánoval kam pojedeme běhat, Třeboň jsem tam dával s tím, že "tady by to mohlo jít". Rovina, podzim, takže by nemuselo být horko... Vždycky se ale najde nějaké ale. V září jsme si dali dovolenou v horkém Středozemí a návrat do prochladlého baráku v deštivé Praze vedl k otravným rýmičkám, kvůli kterým jsme museli odpískat pravidelné Běchovice. Do Třeboně už jsme sice jeli celkem zdraví, ale opět bez pořádné kilometráže v nohách.

Závodní ráno jsem nám trochu zkomplikoval špatnou přípravou. V hlavě jsem měl "start je v deset jako skoro všude", takže po deváté jsme opustili hotelový pokoj, odhlásili se a následně postávali na podezřele prázdném a velmi chladném náměstí. Nebylo těžké zjistit kde je chyba - start je až v 11:15. Ok, takže ještě hodinka posedávání na recepci. O něco dřív startují maratonci, tak aspoň máme na co koukat zachumlaní pod dekou ukořistěnou ze židle hotelové restaurace. Mezitím se i trochu oteplí, tak  stíhám vyměnit čepici za čelenku.

Nakonec se startu dočkáme i my. Jsem až překvapivě klidný. Nemám vůbec žádná očekávání, chci jen běžet chytře, tak, abych se v závěru netrápil a neodpadal. Úvod tomu přeje. První dva kilometry jsou převážně na dost úzké cyklostezce a půlmaratonců je hodně přes tisíc, takže se moc nedá předbíhat.

Jakmile se dostaneme na normální silnici, dělám si kontrolu situace. Mám pocit že mi běh trochu drhne, není to komfortní. Toho jsem si ale všiml už minule v Chomutově - trvalo mi pár kilometrů, než se tělo v běhu srovnalo a zvyklo si. Naštěstí to časem přichází i zde, nacházím si své tempo a je mi v něm vcelku dobře. V dálce před sebou registruji vodiče na hodinu padesát a soudím, že držet se kolem něj je docela rozumné.

Asi po pěti kilometrech se ze silnic dostáváme do lesů, kde strávíme téměř celý závod. Je to prostředí běžecky příjemné, ale poněkud fádní, není moc na co koukat. Nejvzrušivějším momentem je asi situace, kdy se na polovině trasy asfaltový povrch změní na panelovou dvojstopou cestu s přírodním povrchem uprostřed. Jelikož se mi běží dobře a začínám věřit v rozumný čas, držím se na rychlém betonu raději než na pomalejší trávě.

Má to ale i nevýhody. V jednu chvíli se v zamyšlení dostanu příliš blízko kraje panelu a došlápnu na hranu. Ostře se mi prohne kotník a jen tak tak, že neskončím v kuriozitách závodu s titulkem "na zcela rovinatém půlmaratonu s pevným povrchem si dokázal zlomit kotník". Naštěstí to nějak vyberu, ale chybělo málo. Dál se raději držím uprostřed panelového pruhu.

Angelika fotila. Stromy, stromy, stromy...

Lesy opět opouštíme dva až tři kilometry před koncem a míříme zpět do města. Zde také přichází klíčový moment z hlediska mého umístění. Je tu poslední klasická občerstvovačka a já soudím, že si můžu dovolit jí vynechat. Vodič na hodinu padesát jí se svou skupinkou poctivě využívá, takže se dostávám před ně a poprvé se mě zmocňuje závodní vzrušení - čas pod hodinu padesát jsem letos ještě nezaběhl, to je šance. Jsem rozhodnutý už je nepustit zpět před sebe a zrychluji, možná až zbytečně. Z posledních kilometrů si tím dělám poněkud bolestivou záležitost, ale o tom přeci závody jsou.
Pár set metrů před cílem na kraji Třeboně se rozdávají kelímky se sektem, ale s vidinou slušného času vynechávám i toto občerstvení. Navíc budu řídit. Probíhám radniční branou na náměstí a mířím do cíle.

Selfíčka mi už začínají jít

Čas lehce nad 1:49 je nad očekávání, takže jsem zcela spokojený. Angelika se zdržela focením, navíc se u sektu marně domáhala jahod, takže doběhla se zpožděním, ale také spokojená.

Výlet to Třeboně se tedy vydařil. Sice jsme neviděli ani moc rybníků ani kapry jak by se zde čekalo, zato spousty stromů, ale nevadí, zaběhali jsme si hezky.