Polský noční narozeninový mejdan

Jak jsme se koncem dubna ocitli v polské Gdyni vím naprosto přesně. V novinách mi padl do oka článek, že České dráhy spouští "Baltic Express", to jest spojení, které několikrát denně jede mezi Prahou a severním Polskem, konkrétně Gdyní. A coby sběrač zajímavých závodů už mám plně rozvinutý návyk, že kdykoliv zaznamenám informaci že se někam lze snadno dostat, okamžitě pátrám, zda by se to nedalo využít k běžeckým účelům. Obvykle to jde.

A že se běží zrovna Angelice na narozeniny už je čistě náhoda. V tom počtu závodů to tak občas vyjít musí. Před dvěma lety jsme zase na výročí svatby běželi v Estonsku.
V pátek ráno tedy doma v Horních Počernicích sedáme na vlak a kolem čtvrté odpoledne vystupujeme na nádraží v Gdyni. Krátká procházka od nádraží dává tušit, že zdejší pobyt nebude o zkoumání historických architektonických skvostů, žádné tu nejsou. Gdyně je velmi mladé město, takže prakticky celá vypadá jako omšelejší Vršovice. Nějakých 24 hodin nemáme co na práci, takže čas trávíme vyzvednutím startovních čísel, posedáváním v restauračkách, konzumací smažených ryb a projížďkou na městských elektrokolech.

Startuje se za soumraku

Kolem šesté povečeříme těstoviny a před osmou vyrážíme na místo startu, na které celkem pohodlně vidíme z hotelového pokoje. Věnuji pozornost tomu, abych se správně oblékl. Na startu má být kolem osmi stupňů a během závodu půjde teplota ještě níž. Nakonec volím tři lehká trička, to prostřední s dlouhým rukávem. Osvědčilo se to, je mi příjemně chladno a nejsem těžký, jako bych si připadal s mikinou.

Nejde o úplně malý závod, startují víc jak čtyři tisíce běžců a organizátoři je raději do ulic města vypouští ve vlnách. My jsme v jedné z posledních, nakonec ale vybíháme také.
Už na prvních kilometrech je jasné, proč se zdejší půlmaraton běhá za tmy. Zkrátka stejně není na co koukat. Což mě přivádí k zajímavému paradoxu: toto je náš čtvrtý půlmaraton v Polsku, ještě jsme však neběželi městem za světla. Nejprve jsme si dali březnový půlmaraton krajinou přes kopec Ślęża, kde byl ve městě jen start a cíl. Pak jsme si dali plážový půlmaraton na helské kose, zcela mimo cililizaci. Městem vedl Vratislavský půlmaraton, ale tam jsme také nic neviděli, byl noční. A teď noční Gdyně. No nic, třeba někdy město uvidíme.
Až do osmého kilometru jde vesměs o běh po silnici dálničního typu, čtyři pruhy oddělené svodidly. Kolem silnice po obou stranách převážně železniční seřadiště, to jest spousty odstavených vagónů. Lepší to nevidět. Ale má to i své výhody. Člověk se aspoň může snadono soutředit sám na sebe a hlídat svůj výkon. Držím se v komfortní poloze s tempem kolem 5:15. Trasa je sice nudná, ale podmínky jsou ideální: chladno, dlouhé roviny, skoro žádné převýšení.

Až od osmého kilometru začne být trasa o něco atraktivnější. Kolem hlavního nádraží (Gdynia Główna) vbíháme zpět do centra města, poměrně rychle ho proběhneme a opouštíme ho opačnou stranou. Tato silnice mi ponejvíce připomíná pražskou Evropskou. Čtyři pruhy a po stranách převážně moderní kancelářské budovy a jiné velké stavby. Na třináctém kilometru obíháme místní fotbalový stadión a trasa začíná zvolna mířit k cíli. Kolem patnáctého kilometru začínám pomalu vyhodnocovat svůj výkon. Únava se dostavuje, ale současně konstatuji, že jsem tempo stále schopen držet, případně lehce navyšovat. Kousek před sebou vidím vodiče na hodinu padesát. Má kolem sebe chumel běžců, což mě vždy trochu dráždí. Jdu před něj a mám z toho dobrý pocit. S časem pod hodinu padesát jsem ani nepočítal.

Od sedmnáctého kilometru trasa konečně nabírá na atraktivitě. Na chvíli se dostaneme na něco jako místní nákupní bulvár, ta silnice připomíná ponejvíce pražskou Vinohradskou. Ale zase je celkem do kopce. Naštěstí ne na dlouho. Odbočujeme z ní a míříme seběhem k moři, poslední dva kilometry vedou po promenádě podél moře. Běžíme tedy místy, kde jsme odpoledne proháněli elektrokola a seděli tam v kavárně u dortíku a kávy.
Jak byla trasa zejména v první polovině zcela nudná, tak na posledním kilometru si organizátoři dali záležet. Pochodně podél cesty, barevná světla, čmoudíky, lasery, drony. Mně ale nejvíc těší, že jsem předběhl i dalšího vodiče na hodinu padesát. Jak byl start na etapy, tak jich je zkrátka víc. Cílem probíhám pár vteřin pod hodinu čtyřicet devět, což je mnohem lepší, než s čím jsem počítal. Hlavně šlo o běh bez krize, na kterém jsem postupně vcelku samovolně zrychloval. Tak to má být.

Rychle si jdu do úschovy pro batoh s mobilem a teplákovou bundou. Selfíčko je třeba, z tohoto nočního běhu moc jiných fotek nebude. Pak zpět k cíli a čekám na Angeliku. Té tma také prospěla, aspoň se nemohla zdržovat focením okolí a dokázala tak čas hezky stlačit pod dvě hodiny.

Angelika, medaile, termofólie

Dává se do nás slušná zima, takže se moc nezdržujeme upalujeme na hotel. Zítra v osm ráno nám z Gdynia Główna jede vlak zpátky do Prahy.
A víte co je na tom nejlepší? Ten vlak staví i v jiných poslkých městech a v těch se běhá také!
 

Podařený rhodoský otvírák

Stejně jako většina jiných našich běžeckých výletů, ani za cestou na Rhodos nebyl žádný hlubší smysl. Plán vznikl loni v listopadu, kdy jsme se potýkali se sérií otravných rýmiček a covidu. Cítil jsem potřebu začít chystat jarní běžecké výlety a řecký ostrůvek je něco, kam nás běžecké boty ještě nezavedly.

Přestup v Athénách

V pátek večer po práci tedy s řeckými aerolinkami letíme do Athén, přespíme v letištním hotelu a brzy ráno sedáme na další letadlo na Rhodos.
Na Rhodosu pak zkoušíme místní hromadnou dopravu a linkový autobus nás kupodivu bez komplikací vysazuje v centru hlavního města. Závod je sice až zítra, ale jeho známky už cestou na hotel nacházíme.

Po check-inu na hotelu rovnou jdeme pro startovní čísla. Pak už nic velkého a brzy spát. Na ranní let jsme vstávali před pátou a závod je zítra v půl osmé ráno, takže si rozhodně také nepospíme.
Ráno na pokoji (hotelová snídaně je bůhvíproč až od sedmi) posnídáme kafe a nějaké sladké pečivo a jdeme na start.

Na závod volíme outfit z loňských podařených závodů v Čechách, z Chomutova a Třeboně.

Start v kulisách středověkého města téměř za rozbřesku má něco do sebe. Většina lidí kolem nás se zdá být ze zahraničí, což zde není úplně překvapení. Dokonce jsme zahlédli i pár Čechů což mě vždycky trochu otráví, nejraději mám pocit, že jsem nám našel závod o kterém nikdo jiný neví. Start se o pár minut opozdí, ale to ke koloritu jihu patří.

Vybíháme. K závodu přistupuji opatrně. Je to první letošní opravdový závod, novoroční Počernice ani podzemní horský závod v dole se moc počítat nedají. Před závodem si říkám, že musím řízeně začít zvolna a přidávat až když budu rozhýbaný a budu se na to cítit, ale jako obvykle se mi se startem vypne mozek a vládu přebírá autopilot. 

Krátce před polovinou

Závod je hezky vymyšlený. Z centra se vybíhá podél moře na jedné straně města, zhruba po pěti kilometrech je otočka a vracíme se zpět do centra, pak se městem proběhne a běžíme dalších pět kilometrů podél moře na druhou stranu od města, a pak zpět do centra do cíle. Běžec tedy téměř neustále vidí moře a ještě k tomu si proběhne i centrum a jeho přístavy.

Před startem mám velmi nízká očekávání, vlastně jen jedno - ať to není odchozený průšvih dvě hodiny plus, jako se mi to občas u moře stává. Po prvních pěti kilometrech s překvapením zjišťuji, že by to dnes mohlo jít. Je mi docela fajn. Ne že bych měl nějakou super formu, ale svědčí mi podmínky. Je hezky chladno, nějakých třináct stupňů, svěží vzduch, terén je krásně rovinatý. 

Na konci první poloviny závodu se vracíme do centra a tam respekt vůči pořadatelům, jak hezky a odvážně naplánovali trasu. Běžíme tam a zpět po dlouhém vlnolamu, kde na vnitřní straně kotví luxusní jachty. Moc hezké.
Vzápětí vybíháme z města druhou stranou než jsme běželi předtím. Ono to město není moc velké.

Pořád se mi běží fajn a mám pocit, že bych mohl i zrychlit. Úmyslně to nedělám, dnes je mým cílem jen ujistit se, že jsem po zimě schopen důstojně odběhnout půlmaraton a úplně se nevyřídit, je začátek sezóny, ne vrchol. V této části nás čeká jediný kopeček na trase, ale nic velkého, ani není třeba zvolňovat. Následující část trasy je trochu fádní, po jedné ruce hotely, teď před sezónou ještě často zavřené, na druhé straně prázdné kamínkovaté pláže.

Ačkoliv není horko, občerstvovaček je docela dost. Střídám vodu a ionťák, je to osvědčená kombinace. Ionťák tentokrát není s ovocnou příchutí jako ovykle bývají, ale modrý jako zimní směs do ostřikovačů. Nestěžuji si.

Na šestnáctém kilometru je druhá otočka a začínáme se vracet k cíli. Koukám, kdy uvidím v protiměru Angeliku a netrvá to dlouho. Je vidět že se také netrápí a závod jí sedí. 

Pořád jsem při síle a i kopeček na zpáteční cestě zvládám bez potíží. Únava pochopitelně přichází, ale převládá uspokojení z toho, že závod odbíhám zcela bez krize. Cílem na největším, respektive možná jediném, náměstí Rhodosu probíhám příjemně vyřízený, ale spokojený. Výsledný čas odpovídá velmi optimistickému předzávodnímu scénáři, v nic lepšího jsem nedoufal a ani jsem se o to nesnažil. 

Angelika dobíhá krátce po mně a má ze závodu podobné pocity. Odběhla ho bez krize a s úsměvem na rtech. Po nezbytné výměně prvních dojmů mě napadá, že když si pospíšíme, tak si na hotelu ještě stihneme dát pozdní druhou snídani. Myšlenka se nám líbí, tak se okamžitě pouštíme do realizace.

Letošní závodní sezónu tedy zahajujeme s optimismem a těšíme se na další výjezdy.

Dole v dole

Je brzy ráno, lehce pod nulou, a my s cyklohelmami na hlavě a čelovkami míříme do budovy pod těžní věží. Za pár minut nás odtud spustí výtahem půl kilometru pod zem. Na start závodu.

Jsme kdesi uprostřed Německa, konkrétně v Durynsku, u již vytěženého solného dolu ve vesnici Merkers. Němci jsou lidé praktičtí, takže opuštěný důl ani nezasypali ani nezatopili, udělali z něj zážitkový prostor pro nejrůznější akce, poznávací, kulturní i sportovní. My sem třeba jdeme běhat.

Fronta na kontrolu výbavy. Povinná je helma, čelovka a startovní číslo

Půlmaraton půl kilometru pod zemí přesně zapadá do toho, co teď rádi děláme. Nehoníme se za minutami a vteřinami, nejde o rychlost, jde o zážitek. Závodu jsem si všiml už začátkem loňského roku, to už ale měli vyprodáno, takže jsem účast musel o rok odložit. A ještě štěstí, že jsem kompulzivní plánovač. Zjistil jsem si kdy tu spouštějí registrace a dokonce jsem si na ní přivstal. Vyprodáno bylo během tři dnů. Pravda, na maraton byla volná místa poměrně dlouho, ale to by bylo přeci jen zu viel, jak tady říkají. 

Výdej startovních čísel tu probíhá stejně jako na jakémkoliv jiném závodě. Pak začínají odlišnosti. Kontroluje se povinná výbava. Tou je helma a nabitá čelovka nebo jiné svítidlo. Pak jdeme do fronty na výtah. Není to žádný prosklený výtah s ambientní hudbou jako v obchodních centrech, je to ten pravý klecový hornický. Cesta dolů do dolu trvá něco přes minutu a zaléhají přitom uši, mění se tlak.
Z výtahu jdeme po schodech k náklaďákům.

Ano, na start závodu se dá dostat lecjak. Občas pěšky, jindy autem, někdy městskou hromadnou dopravou, už jsme párkrát jeli i na kole a jednou dokonce lodí. Tohle je poprvé, co se na start dostáváme výtahem a na korbě náklaďáku.
Hlavní podzemní sál je jinde než výtahy, takže tu návštěvníky sem a tam převáží nákladními auty. Je to silný zážitek. Chodby nejsou o moc vyšší a širší než samotné auto a řidiči mají spoustu praxe, takže to dost švihají. Kdyby si někdo z nás na korbě stoupl nebo příliš vystrčil ruku, opravdu vážně se zraní. 

Řítíme se na start

Centrum závodu je v hlavním sále tohoto dolu. Je to poměrně velký prostor s několika stovkami židlí. Dvě z nich si obsazujeme a jdeme si to tu prohlédnout.

Je tu teplo, respektive není tu zima ale celkem příjemných 21 stupňů.  Vzduch není zatuchlý, ale příjemně se hýbe. Není tu o moc víc než pódium (občas se tu konají podzemní koncerty), záchody (toiky), malý bar kombinovaný s prodejnou suvenýrů a spousta židlí. A zbytky těžebních strojů.

Ano, kolem nás je těžko uvěřitelných 4600 kilometrů štol. V tom se opravdu nechcete ztratit. Nás se naštěstí týká jen asi 3,5 kilometru z nich, které absolvujeme sedmkrát, čímž nakroužíme něco přes 23km. O to aby to nebyla nuda se stará především profil trati. Kromě prostoru startu a cíle zde totiž není žádná rovina. Štoly máloky vedou vodorovně, je to pořád nahoru a dolu. Dohromady nastoupáme a naklesáme víc jak 400 metrů.

Připraveni

Krátce před startem organizátoři předvedou pěknou světelnou show, pak se poměrně dlouho německy mluví, čemuž nerozumíme, asi bezpečnostní instrukce, a vybíhá se.
Od začátku je jasné, že tohle bude těžké. Hned za první zatáčkou začíná kopec. Což o to, vyběhnu ho celkem svěže, jenže je to jen jeden z mnoha a jsem jen v prvním okruhu ze sedmi. Dnes to nebude o tempu.
Začátek je samozřejmě v davu, ale chodby jsou dost široké a běžců není až tak moc, takže nás nic neomezuje a nemáme pocit stísněnosti. Pro klaustrofobiky to však není. Čelovky tu dávají smysl. Chodby jsou osvětleny tak jak to v dolech bývá, třeba jednou zářivkou na nějakých 20 metrů, což opravdu není na čtení a pod nohy si také nevidíte.

Krátce po startu

Z naší běžecké trasy vedou každou chvíli odbočky do bočních štol, vždy přepažené páskou a často i hlídané organizátory. Nikdo tu nestojí o to, aby se jim běžci zatoulali, ideálně by to mělo být tak, že počet lidí, které svezli výtahy dolů odpovídá počtu lidí, které pak vyvezou nahoru.
Okruh má jen asi 3,5 kilometru, ale subjektivně máte pocit, že jste uběhli o dost víc. V každém okruhu je dvakrát k dispozici voda. Být to venku, jistě bych jednu z nich vynechával, ale tady ne. Jsme v kopcích, potíme se a jak je tma a kolem nás neubíhá krajina, máme pocit, že běžíme dlouho.

Ve světle čelovky se mi před očimá míhá lesklý prach a ve stěnách okolo se jasně třpytí krystalky, nejspíš solné. Hezké, ale rychle se to okouká. Na vícekolových závodech obvykkle zaměstávám hlavu propočty jak daleko už jsem (pětina, čtvrtina, třetina, polovina, dvě třetiny...), tady ale rychle zjišťuji, že s prvočísly 3 (+- délka okruhu), 7 (počet okruhů) a 23 (celková délka závodu) toho moc nenadělám.
Od čtvrtého okruhu začínám některé kopce vycházet. I občerstvovací stanice jsou dobrá příležitost, jak ulevit nohám. V pátém okruhu si říkám "tenhle kopec už jen dvakrát", v šestém "tenhle kopec už jen jednou", v sedmém "už jsem tu naposledy".
Konečně je přede mnou seběh do cíle a mám podzemních 23km za sebou.

Můj finiš...

 

Závod končím zcela vyčerpaný, ale pozitivně naladěný, stálo to za to. Sundám mokré tričko, obléknu mikinu a jdu čekat na Angeliku.

Je to zvláštní, byť máme oba pocit, že jsme se ploužili a částečně to odchodili, skončili jsme v první polovině výsledkové listiny. Zas tak špatně na tom nejsme.

Pravda, tohle nebyla akce, kde bychom si ověřili, jak na tom skutečně běžecky jsme. A když nad tím tak přemýšlím, v podobném, tedy spíš zážitkovém duchu se ponesou i naše další plánované závody.
Jak jsem psal výše, o honění vteřin už nám nejde. Hlavně se nezastavit, dokud se udržíme v běhu, žijeme.

Na korbě cestou zpět k výtahu

Pozávodní valentinská večeře