Neplavcův a necyklistův první triatlon

Těžko říct co mně to napadlo. Snad potřeba zkusit něco dosud nepoznané, snad potřeba dokázat si že na to mám. Zkrátka jsem doma nahodil téma "co zkusit triatlon" a Angelika nebyla proti. Zde je ovšem třeba poznamenat že ona slušně plave a v létě jezdí do práce na kole. Zatímco já plavu stylem "přeplavu bazén a neutopím se, fajn, umím plavat" a kolo vytáhnu čistě rekreačně dvakrát do roka. Ke stojaté nechlorované vodě navíc cítím instinktivní odpor. Ale co, sport je přece o sebepřekonávání se.
Volba akce byla snadná. První ročník Pražského triatlonu máme coby počerničtí doslova u nosu. Co se týče nabízených variant, sáhl jsem po nejkratší: 400m voda, 18km kolo, 2km běh. Začala příprava vybavení. Samozřejmě nevlastním nic jako neopren nebo, nepočítám-li staré kolo v garáži, cyklovýbavu a investovat do toho se mi zdá předčasné. Zvolil jsem tedy minimalistickou variantu. V čem se dá běžet, v tom se dá i jet na kole.V čem se dá jet na kole a běžet, v tom se dá i plavat, sundáme-li tričko a boty. A výbava byla na světě. Plavání v lehkých běžeckých šortkách, potom obout boty a natáhnout tričko, toť vše, proč z toho dělat vědu. Tolik k materiální přípravě. Fyzickou přípravu jsem pojal podobně bezstarostně. Na kole přece jezdit umím, takže to není třeba řešit. S plaváním jsem si tak jistý nebyl. Několikrát jsem tedy zašel do hloubětínského bazénu a potrénoval. Trochu mně překvapilo že jsem těch požadovaných 400m skutečně dokázal uplavat, byť sportu velmi vzdáleným stylem "stará dáma" a velmi pomalu. Ale co, jdu si triatlon zkusit, ne závodit.

My s našimi stroji

Toto je pro nás typické - jsme pomalí, ale pečliví, takže se registrujem první a vždy máme nízká startovní čísla

Na start jsem tedy přijel celkem v klidu. Prezenčka proběhla bezproblémově, kolo dostalo jedno číslo, já tři (na tričko, fixem na ruku pod rameno a ještě fixem na lýtko, asi pro případ že bych ruku cestou ztratil), a nastal čas uložit kolo do depa. Tady jsem narazil, kolo neprošlo vstupní kontrolou. Kontrolorovi vadily otevřené duté konce řídítek po kdysi dávno vypadlých plastových záslepkách. Že prý je to nebezpečné a musím to nějak vyřešit, nemilosrdně mně vykázal. Bylo třeba improvizovat. Nakonec pomohl obyčejný papír zmuchlaný a nacpaný do konců řídítek. Kolo tak dostalo taková sexy tykadla. Kontrolor si sice pořád něco nespokojeně mumlal, ale prošel jsem. Angelika se svým relativně novým kolem takové problémy neměla.
V depu jsem zjistil dvě věci. Pravděpodobně tu mám nejstarší kolo. A budu mít problém ho najít, protože jich tam je moc. Nicméně jsme svedli boj o místo pro naše kola (zde se projevila naše nezkušenost - do depa jsme dorazili později a už byla obsazená jak místa pro kola, tak místa mezi koly, protože ostatní si tam vyskládali svá převlékací nádobíčka).a umístili k nim svou cyklovýbavu, tj. tričko a boty. A šlo se na start.
První startovali borci delších tratí. Jak jsem tak sledoval ty davy co se vrhají do rybníka v neoprénech, nebylo mi dobře po těle a ptal jsem se sám sebe co tu dělám. Nakonec jsem i já musel. Bosýma nohama do studené vody na nerovné kamenité dno... zlaté pohodlné maratóny. Startovní výstřel, lidé přede mnou se vrhají do vody, já taky, je příjemně studená a já plavu a čekám nevyhnutelné - kdy že zůstanu na úplném chvostu. Netrvá to dlouho. Tak tři, čtyři minuty a karty jsou rozdané. Všichni před námi, vzadu já, pak ještě jeden chlapík mého věku a asi šedesátiletý pán s knírem. Ideální situace pro odlehčenou konverzaci, ale nikdo se do toho nehrne, bojujeme s nepřátelskou vodou. Musíme obeplout tři bójky a vrátit se na start, což dá těch asi 400 metrů. K první to ještě jde, u druhé už to je trápení, třetí se zdá strašně daleko, zpět ke startu už je to boj s umdlévajícíma rukama a protivným cizorodým živlem zvaným voda. Škrábu se zpět na břeh, chci se postavit, ale neposlouchají mně ani ruce ani nohy... tragédie. Z vody lezu tuším předposlední. Ale mělo to i světlou stránku. V depu nebyl problém najít své kolo. Silnější kategorie už byly dávno na trati, kolegové z mé kategorie většinou taky, takže moje kolo tam bylo chudák úplně samo. Dobíhám k němu, otírám si nohy ručníkem někoho jiného co leží poblíž a cpu se do ponožek a bot. To celkem šlo. Boj to byl s tričkem. Fakt nebyl dobrý nápad přišpendlit na něj číslo předem. Tričku se na mokré tělo nechce, já zabírám, špendlíky povolují a číslo visí na jednom... cenná minuta v tahu. Nakonec helmu na hlavu a jdem na kolo.

Z vody lezu předposlední, pro zbytek triatlonu těžko použitelný...

Na kole zjišťuji další překvapivou skutečnost - všechny scénáře a plány co jsem si dělal počítaly s tím, že na kole jedu v obvyklém stavu, tedy v pohodě. O tom ale nemůže být řeč. Nohy neposlouchají, jsou z plavání úplně vyšťavené. Jsem rád že jedu, na stíhání Angeliky, která na mně nepočkala, můžu zapomenout. První okruh je skutečně čiré zoufalství. Vysokou rychlostí se kolem mně míhají jezdci silnějších kategorií a já nemám šanci se kohokoliv držet ani na rovinách ani v kopcích. Snad jen jednou se mi stane že bych někoho předjel - na sjezdu z Horních Počernic do Běchovic nějaké dítě, odhadem dvanáctileté. Smutné. Moje kolo navíc dává najevo že opravdu není pečlivě udržované a hlasitým skřípěním brzd asi trochu děsím ostatní cyklisty. Ve druhém okruhu už se nohy trochu probírají a já mám pocit že jedu aspoň trochu svižně. Nic to ale nemění na tom že nikoho nepředjíždím. Kousek před koncem cyklotrápení, na vjezdu do Dolních Počernic řadím tak vehementně že mi padá řetěz. Supr, to jsem potřeboval... Chvíli zvažuji že bych to tak nechal být, co si pamatuji tak zpět k rybníku už je to jen z kopce... ale ne, je tu rovina a já zastavuji. Asi dvě minuty nasazuji. Konečně v depu. V podstatě nezastavuji, jen mrsknu kolo do stojanu a jdu na běh.
A další překvapení. Mám tak zmatené nohy že pořádně neběží. Vím že jde jen o dva kilometry a měl bych to tedy pořádně napálit, ale nejde to. Ale zas tak hrozné to není, občas někoho předběhnu. "Vole, sundej si helmu", zaslechnu za sebou. No jo, běžím s helmou, v depu jsem moc spěchal. Ale co, teď už je to jedno. V druhém kole se zas trochu rozběhnu, no prosím, ještě pár kilometrů a možná bych se úplně probral.

Výraz po doběhu dobře popisuje fyzické rozpoložení...

Ale už je tu cíl. A v něm Angelika která na mně udělala minutu a půl. Zaslouženě. Já zaplatil nováčkovskou a hlavně neplaveckou daň a je jasné, že mám-li se ještě v budoucnu triatlonu účastnit, budu muset jednak zapracovat na plavání, druhak koupit si konkurenceschopné kolo.
Ale to je teď jedno, o výsledek nejde, mety bylo dosaženo, kóta pokořena - zkusil jsem si to!